Rozhovor pro Dance Time

Lenka a Marcel Gebertovi

Prozradili byste nám jak dlouho se tanci věnujete a jak jste se k němu dostali?

Marcel: Tančím od jedenácti let, takže 21 roků a k tanci mne přivedl tatínek, který dříve také sám tancoval.

Lenka: Tančím 13 let. Na plesu tanečních mě oslovil jeden partner, který hledal partnerku pro závodní tanec. Tenkrát jsem pořádně nevěděla, co to obnáší, ale protože se mi to líbilo a chtěla jsem to umět, tak jsem souhlasila a začala s ním trénovat.

S kolika partnery jste tančili, než jste začali tančit spolu a jak jste se vůbec našli?

Marcel: V Ústí nad Labem jsem tančil se dvěma partnerkami, pak s Lenkou. Dal nás dohromady Martin Pošar poté, co jsem začal studovat v Praze vysokou školu.

Lenka: Já jsem s prvním partnerem přešla do tanečního klubu Takt ÚKDŽ  Praha. Tam mi řekli, že by to chtělo někoho lepšího a tak jsem začala hledat. Marcel tam trénoval sám. Netroufla jsem si jej sama oslovit, protože v té době měl třídu A a já nic. Pak nakonec přišel sám. Na první trénink nikdy nezapomenu, už proto, že jsme spolu tančili čaču.

Jste manželé, je to výhoda nebo nevýhoda pro tanec?

Lenka: Řekla bych, že manželství je krásné vyústění našeho tanečního života. Martin Pošar vždy říkal, že jeden rok tance vydá za pět let manželství. A myslím si, že měl pravdu. Když dva lidé spolu tančí a chtějí něčeho dosáhnout, tak tomu musí obětovat všechno. Vědí, že každý trénink je dřina a odříkání, bolest, kterou se musí naučit překonávat, únava, která často vede k neporozumění si, dochází i k výměně názorů. Je to běžná věc, které se nelze vyhnout. Je však vždy potřeba mít na paměti, že ten druhý  to dělá stejně na maximum jako Vy a je potřeba si jej vážit, je nutné naučit se vzájemně si vyhovět, často ustoupit, potlačit své já ve prospěch páru jako celku. Je to stejné jako v životě, pokud chcete být šťastní, musíte se naučit s tím druhým žít. Z vlastní zkušenosti musím říci, že všechny překážky, se kterými jsme se na cestě za našimi vítězstvími potkávali, stály za ty krásné společné chvíle, ke kterým jsme dospěli. Těžko si dokáži představit žít s někým, kdo netančil a ani se v tanečním světě nepohyboval. Jen když si uvědomím kolik jsme toho procestovali, kde všude jsme byli a co jsme tam zažili, s kolika skvělými lidmi jsme se seznámili… A vzhledem k tomu, kolik času  trávíme na sálech ať už vlastním tréninkem, nebo trénováním párů, mám pocit , že si daleko více dokážeme prožít chvíle pro jiné lidi běžné.

Známe Vás jako tanečníky. Jaké je Vaše původní povolání?

Marcel: Mám vystudované gymnázium, pak jsem zkoušel ČVUT – FEL, později VŠE. Ale protože byl pro mě titul mistra ČR cennější, než titul akademický, studia jsem nedokončil a věnoval jsem se jen tanci.

Lenka: Nevím, jestli se dá mluvit o povolání, když jsem v oboru, který jsem vystudovala nikdy nepracovala. Mám vystudovanou španělštinu na filozofické fakultě University Karlovy v Praze.

Jste šestinásobní mistři ČR ( čtyřikrát v amatérech a dvakrát v profesionálech), u jakého čísla plánujete zastavit?

Lenka: Pro mě je slovo zastavit nebo skončit naprosto nepředstavitelné. Dostali jsme se do takového tanečního souladu, kdy nám to doslova tančí samo. Už jen pro ten pocit je těžké si představit, že tomu jednou bude konec.

Marcel: Pro první titul jsem byl ochoten „zemřít“! Další roky bylo vyhrávání těžké, ale přece jen jednodušší. Pro zajímavost: na českých parketech jsme s českým párem neprohráli od roku 1995. Cíle jsme směřovali k úspěchům v zahraničí a domácí tituly přicházely „samy od sebe“. A tak by to mohlo být i dál… Nic však netrvá věčně.

Kdo z trenérů Vás provází na cestě za vašimi úspěchy?

Marcel:Měli jsme to štěstí, že jsme se dostali vždy k nejlepším trenérům, nejprve doma a potom v zahraničí. Můj tatínek mi dal skvělé základy, kladl důraz na perfektní zvládnutí základních principů v jednoduchých variacích. V Ústí jsem dosáhl A/A a pak jsme se sešli v Praze s Lenkou, která právě začínala. Šli jsme trénovat rovnou k evropské  špičce, k Martinovi Pošarovi, devítinásobnému mistru ČR ve standardu v letech 1979 – 1988, semifinalistovi MS. Vždy byl mým vzorem a informace, které jsme se od něj dozvěděli, nás skvěle připravili i pro pozdější trénování v Anglii. Nic jsme nemuseli měnit, dále jsme rozvíjeli. Martin patřil k žákům pana Karla Havlíčka, nestora českého tance. Jeho systém vzdělávání porotců, a tedy trenérů, byl na špičkové úrovni, mnohem lepší než dnes, a z té doby stále těží naprostá většina českých odborníků. A také myšlenky pana Havlíčka vždy byly a stále jsou důležitou součástí našeho tanečního vzdělání. Myšlenky jsme čerpali také od  Z. Landsfelda,  D. Nováčka, Z. Chlopčíka či M. Kuchaře. V Anglii jsme se pak přes několik výborných trenérů dostali až Richardovi a Janet Gleavovým a především k Billovi a Bobbie Irvineovým. Opět nejlepší z nejlepších, popisovat trénování s nimi je na delší román. V poslední době jsme trénovali také s Marcusem a Karen Hiltonovými a Oliverem Wessel-Therhornem.

Lenka: Pro mě je rozhodující osobností v mém tanečním životě právě Bobbie Irvineová. Je to trenérka, ze které mají všichni strach a diví se, že jsme se s ní tolik sblížili. Co řekne ona, to platí, je to zákon. Přála bych každému, aby měl možnost si s ní zatrénovat. Je to zážitek na celý život.

Jak často trénujete a kolik času věnujete přípravě před tréninkem a po tréninku?

Dnes trénujeme obvykle 6x týdně 2 hodiny denně, před soutěžemi více, dříve to byly 4 hodiny denně. Před tréninkem se 10 minut rozcvičujeme.

Věnujete si i jiným sportům v rámci udržení formy?

Jiným sportům se nevěnujeme, 5 – 7 hodin denně na parketě nás udržuje ve formě.

Máte oblíbenou soutěž, kam jezdíte nejraději? Jak vnímáte rozdíl mezi soutěžemi u nás a v zahraničí?

Marcel: Doma je nejoblíbenější soutěží samozřejmě mistrovství, v zahraničí British Open v Blackpoolu. Krásná soutěž je také US Open v Miami.

Lenka: U nás v republice je atmosféra soutěžích, řekla bych, taková „rodinnější“. Člověk tančí a vnímá všude kolem samé známé tváře. Naší snahou je vždy potěšit diváka a vzhledem k jejich ohlasu např. na posledním MČR věříme, že se nám to podařilo. Velký  rozdíl v atmosféře na české a světové soutěži je v tom, že ve světě člověk netančí jen sám za sebe, ale i za tu naši malou zemičku. Pro mě je naprosto nezapomenutelný pocit, když při vyhlašování výsledků na světový soutěžích zazní to „and now couple from the Czech Republic“ a člověk tam nastoupí a říká si: „podívejte se na nás, i u nás se umí tancovat“.

Poradili byste tanečníkům, jak mají mít upravený jídelníček před soutěží? Co smí a čemu by se měli vyvarovat?

Lenka: My jsme vždy jedli naprosto normálně. Marcel má rád pravá česká jídla s knedlíky a já miluji sladké. Nikdy jsme se v jídle neomezovali, ani jsme neměli speciální jídelníčky. Pokud by člověk chtěl něco podobného absolvovat, tak by nesměl dělat nic jiného, než si hlídat jídlo a pití a na to jsme my nikdy neměli čas. Jako většina lidí však doplňujeme náš jídelníček o vitamíny a minerály. Pokud je soutěž, tak základem je dobře se najíst něčeho lehčího tak tři hodiny před soutěží, dodržovat pitný režim a v průběhu soutěže doplňovat energii iontovými nápoji.

Můžete nám prozradit Váš taneční cíl/sen?

Jsou chvíle, kdy se nám tančí tak krásně, že si říkáme, že ostatní jsou moc ochuzeni, když se nedočkají takového stavu, že jsou s druhým při tanci v absolutní harmonii. To je cílem všech tanečních párů a nám se to splnilo. Co se týká výsledků, byli jsme mezi profesionály 9. na mistrovství Evropy, 14. na mistrovství světa, ve čtvrtfinále na Blackpoolu, na UK, na International, ve finále v Cervii, v semifinále na US Open, na Dutch Open, na French Open a na Irish Open. Zlepšování pořadí na těchto důležitých soutěžích je již velmi těžké. Na překonávání toho moc nezbývá, ale třeba ještě něco vyjde…

Vedete taneční klub, jste aktivními trenéry, jak to vše zvládáte? Dáváte zatím přednost svým tréninkům, nebo trénování jiných párů?

Marcel: Vždy plánujeme nejprve náš trénink, potom lekce a Taneční klub SPARTA PRAHA se vede skoro sám…

Lenko navrhuješ si vždy taneční šaty sama? Kde bereš inspiraci a nápady?

Lenka: Šaty jsem si vždy navrhovala sama  a dost dlouho jsem si je i sama šila. Pak jsem si z časových důvodů našla paní švadlenu, která nyní mé nápady realizuje. Inspiraci sbírám všude, stačí se jen pozorně dívat kolem sebe. Na ulici, ve výkladních skříních, na módních přehlídkách, v televizi, v módních časopisech. Stačí často jen nepatrný detail a odvinou se z toho pak celé šaty. Samozřejmě člověk musí jít s módním trendem, který se objevuje na tanečních parketech, což vzhledem k tomu, že sami soutěžíme a jezdíme na největší soutěže, není problém. Důležité je však nezapadnout mezi většinu, proto se vždy snažím, aby byly šaty něčím zvláštní, zajímavé, aby byly vidět.

Pociťujete velké rozdíly mezi amatéry a profesionály?

Marcel: Profesionálové – to je vlastně nejvyšší taneční třída, kam lze postoupit. Jistěže jsou páry z amatérské špičky na vynikající úrovni, ovšem v průměru jsou profesionálové kvalitativně mnohem dále, a proto všechny nejlepší amatérské páry k profesionálům přecházejí. Našim tanečním párům, které pomýšlí o konci amatérské kariéry bych rád poradil, aby si kariéru o pár měsíců protáhli, zatančili si profesionální mistrovství republiky a jeli se zúčastnit několika soutěží např. v Anglii a zatančili si na parketě s nejlepšími na světě – s Watsonem, s Kilickem, s Wentingem, či s Howkinsem, Giorgiannim nebo Pinem (jistěže s dámami). Bude to nejlepší tečka Vaší kariéry a možná si užijete ještě více radosti. Velký rozdíl je v tom, jací porotci hodnotí profesionální soutěže – jsou to jen uznávaní odborníci, výjimečně se objeví laik  Proto je zde větší záruka, že dojde ke spravedlivému ohodnocení Vašeho výkonu.

Marceli jsi porotcem tř. I, jaká kritéria jsou pro tebe při hodnocení tanečního páru nejdůležitější?

Marcel: Kritéria jsou jasná: postavení, hudba, pohyb, linie, energie, výraz. Kromě hudby se neupínám k jednotlivým kritériím, vždy je potřeba mít na paměti, že se porovnávají dva páry mezi sebou.

Máte svůj oblíbený tanec?

Marcel: Mám rád všechny tance, včetně latinsko – amerických.

Lenka:  Můj oblíbený tanec je waltz a tango. Waltz pro ten nádherný pocit letu těla, když všechno zafunguje jak má. Tango, protože je to tanec, ve kterém se mohu „vyřádit“. Dramatická hudba, rychlé střídání směrů, změny rychlostí, to všechno ve mě vyvolává maximální prožitek.

Na jaký druh hudby nejraději tančíte?

Marcel: Možná to souvisí s celkovou atmosférou, ale nejlepší hudbu pro mne hraje v Blackpoolu orchestr Irvena Tidswella

Lenka: Já mám raději hudbu zpívanou a pokud je skladba beze zpěvu, tak se mi líbí, když jsou tam výrazné housle. Takovou krásnou hudbu hrají např. v Itálii v Cervii.

Ovlivňuje Vás hudba v tanečním výkonu? Jste schopni tančit lépe na krásnou muziku?

Marcel: Hudba nás samozřejmě ovlivňuje, krásná muzika všechny více inspiruje. Ale každá hudba je krásná, když chcete, aby krásná byla.

Lenka: Mě to ovlivňuje hodně. Když je hudba krásná, tak Vás nese, můžete se do ní více položit, prožít ji i více výrazem.

Jaké soutěže jsou v nejbližších měsících před Vámi?

V květnu Britsh Open v Blackpoolu, v červnu mistrovství Evropy v německém Trier, Italian Open v Cervii, v září mistrovství světa v Miami.

Co si myslíte, že by rozhodně dobrému tanečníkovi nemělo chybět?

Marcel: Píle, chuť neustále se učit a dřít.

Lenka: Láska k tanci, touha zlepšit se, bojovnost a vytrvalost.

Chtěli byste něco tanečnímu okolí vzkázat?

Marcel: Tanečnímu okolí bych poradil, aby si jednou za čas nechalo od někoho poradit a hledalo zlepšení  v činnosti, kterou dělá. Jak si však může taneční okolí nechat poradit, když 80 % z těch, kteří si tuto radu přečetli, ji již odmítlo…

Lenka: Párům bych chtěla vzkázat, že důležitější než samotné výsledky, je radost z tohoto krásného pohybu na hudbu.

(Napsáno 1.5.2003)